Verneovka Cesta kolem světa za 80 dní zlidověla v našich zeměpisných šířkách nejen díky knize samotné, ale také díky nezapomenutelnému a opravdu trefnému animáku, který svého času běžel v oblíbených relacích pro dospívající snílky a dobrodruhy v produktivním věku. Příběh „lva“ Philiase Fogga a jeho věrného sluhy, kteří obrazí matičku zem za 80 dní, na hlavu porazí konzervativní posměváčky a prožijí při své štrapáci lecjaká dobrodružství, rozhodně patří do zlatého fondu dobrodružné literatury.

Film, který minulý rok vznikl v hollywoddských studiích, měl všechny předpoklady k vyvolání alergické reakce u nostalgických infantýlků, mezi něž se hrdě počítám. V obsazení figurují známé firmy jako Jackie Chan či Arnold Schwarzenegger, přesto verneovský špektákl propadl ve Státech  na celé čáře... To musí být eklhaft, říkal jsem si... Jenže není. Světe div, je to inteligentní a až příliš akční komedie, příjemný relax a barvitá výpravná podívaná, která prostě a jednoduše neurazí.

V první půli mě dokonce velice mile překvapila. Čím? Režisér Frank Coraci si na nic nehraje a vše režíruje rozmáchlým stylem výpravných disneyovských taškařic s uhozenými vynálezci v hlavní roli. Proč by vlastně Fogg nemohl namísto distingovaného gentlemana představovat typ extravagantního snílka a bizarního tvůrce nesmyslných přístrojů? Proč by v sobě nemohl mít prášilovskou fantazii a křehkost dítěte, kterému berou jeho sny? Proč by ne? Obzvlášť když ho Steve Coogan podává se skvělým ostrovním šarmem a sympatickou přirozeností... První polovina filmu je nabitá výtečnými a neamericky nenápadnými gagy (za všechny výtečná narážka na Lautreca a francouzský impresionismus, ne ne, tohle není ten typický humor pro první signální...), které vrcholí ve výtečné pařízské epizůdce. Příběh je rozjetý ve velkém tempu, typicky hollywoodské akčně-komediální sekvence jsou podmazávany pythonovsky říznými dialogy, které mají břitké a trefné pointy. Přesně moje nota – bavil jsem se královsky. Oželel jsem i trochu divoce působícího Passpartouta v podání mistra Jackie „kopnu tě do kulí a do hlavy zároveň“ Chana, obzvlášť, když jsou jeho bojové choreografie v úvodu nápadité a neokoukané (rvačka v impresionistické galerii opravdu nepostrádá humor a parodický švih!). Začal jsem na tu chytrou míšenku akce a ostrovního humoru přistupovat, zapomněl na Vernea a nechal se unášet vtipný a šaramantním bijákem páně Coraciho, který nepostrádal svébytnost, spád, výtečnou hudbu a dobré herecké výkony...

Bohužel však postrádal dobrý scénář, což druhá půle odhalila ve vší nahotě. Ne, kamenem úrazu nebyla násilně implantovaná epizoda s tureckým princem Arniem (která je mimochodem naprosto brilantní, i přes tu samoúčelnost!). Kamenem úrazu byla špatně postavená zápletka. Scénář Davidů Titchera, Andrewse a Goldsteina si totiž nevystačil s dostatečně hutnou a nosnou ideou známé verneovky, ale veden výskytem Jackie Chana „voperoval“ do děje naprosto nesmyslný druhý plán, který jakoby vypadl z nějakého uhozeného hong kongského akčňáku, který si dal nepovedné dostaveníčko s čínskou historickou krasavicí. Proč se musela originální zápletka naředit nesmyslnou odbočkou s ukradenou soškou Buddhy, pro kterou se Passpartout vulgo Lau Xing vydává přes půl světa do Londýna (a s panem Foggem zase zpět do Číny) a pro kterou Coraci vyskakuje ze skvěle rozjetého vlaku a nasedá na rozhrcanou rikšu asijské kung-fu „kopaniny“, která celý film dokonale vykolejí, to mi věru není jasné. Jackie Chan si promrská roznožky, kopy a údery, hlavní dějová linie je uložená k ledu a když jí vzkřísí, prokřehlá se marně rozvičuje až do finálních titulků. Gagy náhle váznou, spád zadrhácá, jiskra vlhne... Čínská epizoda vytváří totální asimetrii v ději a druhá část filmu působí ve srovnání s ní neskutečně nahňácaně a odbytě. Režie se zmítá v prudkých vichrech časprostorových skoků a pouze několik málo slušných nápadů (bratři Wrightové, bitva u rozložené sochy svobody, ano a symbolický štěk Johna Cleese) jen dýchavičně zachraňuje tak nadějný a tak zbytečně pohřbený film.

K tomu těžko co dodat. Cesta kolem světa za 80 dní se báječně rozjíždí a slibuje opravdu oslnivou výpravnou akci, naředěnou inteligentním konverzačním humorem, který vskutku nenosí na trenkách hvězdy a pruhy, ale zbytečně sklouzavá do plytkosti a rozbíjí to, co jí v počátku zdobí – celistvost a styl. Je mi líto, ale JE to vinou Jackie Chana, který, ač hraje svou roli slušně, vnesl do pitoreskního světa vynálezce Philiase Fogga cosi cizáckého a neslučitelného. Do světa suchého anglického humoru vpašoval ujetý styl asijského akčního filmu a Frank Coraci nedokázal obé skloubit v soudržný celek. Anglický gentleman a levitující asiat se tlučou navzájem. Proto se veškerý potenciál postupně vytrácí a na konci zůstává jen poměrně uspokojivý pocit z řemeslně slušně provedné akční komedie, která k opravdové brilanci potřebovala mnohem víc, než uspokojivé řemeslo. Potřebovala opravdu skvělého vypravěče, který by si s příběhem poradil. Coraci zůstal na půli cesty. Potřebovala skvělého scénáristu, který by se vyvaroval žákovských lapsů ve výstavbě děje. I tady bohužel ustrnula na půli cesty. Ne, není to žádný propadák. Je to zábavný a příjemný film. Na půli cesty k opravdu skvělému filmu. A to mrzí nejvíc.